Jméno: Poezie
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Nejjednodušší definicí poezie je, že je opakem prózy, tvoří ji básně. To je samozřejmě pravda, ale existuje mnohem více jejích typických znaků a rysů, které je vhodné znát.
Poezie a její základní znaky
Poezie je nesamozřejmá, nepřirozená výrazová forma, jejímiž základními stavebními prvky jsou verše a sloky. Jejím synonymem je básnictví. Označení bylo odvozeno z řeckého slova poiésis, které znamená tvorba. Texty jsou psané veršem, důležitou roli hraje rytmus a melodie řeči, z tohoto důvodu je charakteristická především pro lyriku jako literární druh, nicméně existuje i poezie epická. Pro básnické texty je typické, že slouží především k vyjádření pocitů, nálady, myšlenek, citových i duševních stavů autora nebo básnického subjektu.
Tyto projevy a pocity bývají někdy obtížně sdělitelné, a proto se v básnických textech objevuje velmi svébytný jazyk. Ten nejčastěji spočívá v pravidelném a rytmickém organizování řeči právě prostřednictvím veršů, slok a rytmu. Verše mohou, ale nemusejí, obsahovat rým neboli zvukovou shodu na konci verše. Důležitou součástí jsou také nejrůznější básnické tropy a figury, k nejznámějším a nejčastěji používaným patří především metafora, personifikace, metonymie, symbol, epiteton, anafora, epifora či apostrofa. Základními literárními žánry jsou například balada, romance, píseň, hymnus, sonet, epigram či óda. Jejím opakem je próza neboli texty členěné do vět a odstavců.
Vývoj poezie
Poezie byla dominantní výrazovou formou po celé období starověku a středověku, veršem se psaly eposy, písně i rytířské romány či kroniky. Próza se začala více prosazovat až v průběhu patnáctého století v souvislosti s renesancí a také vynálezem knihtisku. Básnictví nicméně zůstávalo velmi oblíbené až do první poloviny devatenáctého století, mnoho světově známých básnických textů vzniklo v období preromantismus a romantismu. Můžeme říci, že až realismus, který se stal dominantním uměleckým směrem druhé poloviny devatenáctého století, přinesl převahu prozaických textů nad básnickými. Tato dominance od té doby trvá dodnes, nicméně i ve století dvacátém a v současnosti vznikají nadále kromě prózy i díla básnická. Vzhledem k tomu, že ale s sebou přinášejí rovněž určité nároky na čtenáře, který musí být aktivní a interpretovat některé myšlenky básníka, nejsou z hlediska dnešních čtenářů tyto texty tak oblíbené jako romány či povídky.
Nejvýznamnější autoři poezie
S prvními světově známými jmény básníků se setkáváme již ve starověkém Řecku a Římě, jde například o Homéra či Vergilia. V době středověku vzniklo sice mnoho básnických děl, ale jména jejich autorů bohužel často neznáme, z tohoto důvodu se tak přejdeme k renesanci. Z renesančních básníků uveďme alespoň Francesca Petrarcu a Francoise Villona. Velký rozvoj zaznamenala poezie v době romantismu, kde k významným autorům řadíme nejen Alexandra Sergejeviče Puškina, ale také Karla Hynka Máchu. Z moderních básníků dvacátého století nelze nezmínit Guillauma Apollinaira či Walta Whitmana. V české literatuře patří k nejznámějším a nejvýznamnějším básníkům Jaroslav Seifert, náš jediný nositel Nobelovy ceny za literaturu, a dále Karel Jaromír Erben, František Hrubín, Vítězslav Nezval či Josef Kainar.
